Amarant malý

Amarant malý
(Lagonosticta senegala)

Skoro rok jsem jsem se připravoval k popisu tohoto drobného a velmi krásného astrilda. Poměrně dlouhá doba přípravy nebyla zapříčiněna nedostatkem pramenů o chovu amaranta malého, ani nedostatek osobních zkušeností, které protentokrát nechybí, ale fakt, že jsem po velmi dlouhou dobu nemohl sehnat fotografie, které neodmyslitelně patří ke každému článku. Až teprve v nedávné době mi dvě své fotografie zaslal pan Zdeněk Výtiska a další pořídil kolega Petr Chumchal, když se mi zcela náhodně podařilo párek amarantů zakoupit. Díky panu Výtiskovi a náhodné koupi se tak konečně můžu věnovat astrildu, který ještě před několika lety býval velmi častým chovancem našich klecí a voliér.

Úvod

Velikost amaranta malého se pohybuje mezi 9 – 10 cm.
Ve volné přírodě obývá suché stepi porostlé křovinami. Vždy se zdržuje poblíž vodních zdrojů. V posledních letech byl jeho výskyt zaznamenán i poblíž lidských obydlí, na okrajích velkoměst. Živí se drobnými semeny trav a hmyzem. V případě výskytu na okraji měst nepohrdnou ani krmivem, určeným pro domácí drůbež.

Rozlišení pohlaví – u amarantů malých je výrazně vyvinuta pohlavní dvojtvárnost ( dimorfizmus ). Není tedy složité rozlišit pohlaví. Samci jsou výrazně červení, samice jsou zbarveny spíš do hněda. Odstíny barev se mohou poněkud lišit v závislosti na poddruhu, kterých amarant malý má 9. Poněkud zjednodušený popis rozlišení pohlaví však lépe doplní přiložené fotografie.

Chov

První amaranty malé jsem si před léty pořídil od dovozců exotického ptactva. Neustále jsem se potýkal s poměrně velkými úhyny samiček, které zaznamenali i publikující chovatelé, např. M.Příhoda a M. Vít ve svém článku v časopise Fauna. Mne počet uhynulých samic donutil k návštěvě veterinárního lékaře s žádostí o pitvu. Domníval jsem se totiž, že je příčinou zvýšené mortality nějaký nedostatek ve výživě. Výsledky pitvy mne však vyvedly z omylu. Některé samice nevykazovaly příznaky nemoci, nýbrž celkové vyčerpání organismu, které dnes přičítám stresu z odchytu a následné přepravy, mnoho dalších uhynulo na megabakteriózu. Situace mne donutila vyhledat chovatele a zakoupit samice z našich odchovů. Naštěstí v té době nebyl problém tyto ptáčky na chovatelských burzách zakoupit ( rok 1995 ). Byli to velmi častí chovanci našich klecí a voliér, jak jsem již zmínil v úvodu. Z dvou přeživších samic z odchytu a tří zakoupených samiček z našich odchovů jsem tedy konečně mohl sestavit pět chovných párů ( po patřičné karanténě ). Samičky z odchovů nebyly nijak choulostivé a dá se říci, že vůbec ne bojácné. Ptáky z odchytu jsem na svou přítomnost musel uvykat. Nevím, jaké mají zkušenosti další chovatelé, ale u mne tento proces trval poměrně dlouho, skoro jeden rok. Mohu snad konstatovat, že odchytoví amaranti zůstali celkově plašší po celou dobu, po kterou jsem je měl ve svém chovu. Aby ptáci netrpěli stresem, nebyli tolik rušeni, vybavil jsem klece zelení, do kterého se mohli ukrývat.
Část amarantů malých jsem po ukončení karantény umístil do bytové voliérky. Zde pobývali společně s amadinami Gouldovými, astrildy rákosními a bělolícími. Soužití bylo naprosto bezproblémové, nezaznamenal jsem žádné šarvátky s jinými druhy obývající voliérku. Jen v době hnízdění se samečkové amarantů poněkud škorpili, ale agrese nebyla natolik velká, abych ji musel nějak zásadně řešit. Další tři páry jsem pak umístil po jednom páru do bednových klecí, které měly rozměry 80 x 50 x 50 cm, tedy totožných s těmi, v kterých jsem později odchovával amady červenohlavé. V literatuře jsou velmi často uváděny klece o větších rozměrech, nicméně se domnívám, že ty, v kterých jsem měl amaranty malé jsou dostačující. Nezaznamenal jsem ani příznaky obezity, která je tak příznačná pro různé druhy astrildů držených v nevyhovujících prostorech. Zde jsou však zkušenosti jednotlivých chovatelů velmi různé a obecně platí, že čím víc prostoru každý ptáček má, tím lépe. V současné době mám amaranty malé umístěny v kleci 100 x 50 x 40 cm ( d x v x h ). I v současnosti jsem instaloval do klece zeleň, především větvičky jalovce. Zakoupený pár je totiž poměrně plachý, což přičítám především faktu, že pochází ještě z dovozu a také tomu, že donedávna obýval poměrně velkou voliéru, kterou měl u kolegy Tomáše Palasmana celou pro sebe.

Teploty v chovatelském zařízení – teploty při chovu amaranta malého by neměly dlouhodobě klesat pod 20° C. Jak uvádí dostupná literatura, ale i zkušenosti chovatelů, jsou sice po nějakou dobu snášet i teploty okolo 12 -15° C, nicméně při nich trpí a delší pobyt v takových teplotách vede k nemocem a úhynům. Vyhovuje jim teplé a suché prostředí  a já mohu opakovaně pozorovat, že je tomu tak i v mikroklimatu  panelákových bytů. Při pokojových teplotách jsou ptáci velmi čilí a neustále nezbedně při častém kontaktním volání poletují po kleci.

Hnízdění

Odchov se vždy chovatelům dařil i ve venkovních voliérách. Většina chovatelů však amaranty malé v těchto voliérách držela maximálně do konce srpna, popřípadě prvních zářijových dnů, pokud to umožňovaly teploty. Nízké teploty, společně s vysokou vzdušnou vlhkostí ohrožují na zdraví nejen dospělé jedince, ale i jejich odchovy. Nevím jaká je situace v současné době. Chovatelů amarantů malých je dá se říci poměrně málo a tak vycházím z informací, které jsem měl před víc jak deseti lety. Nedomnívám se však, že by při tak velkém nedostatku amarantů malých, jaký v současné době  po zákazu dovozu ptactva panuje na našem trhu vedl chovatele k příliš velkým experimentům týkajících se vnímavosti amarantů na nižší teploty. V bytových podmínkách však chovatel nemusí problémy s teplotami řešit. Pokud jsou tedy teploty optimální, ptáci jsou dobře a pestře krmeni, jsou-li jim předloženy hnízdní budky a stavební materiál, dá se konstatovat, že jsou amaranti malí ochotni hnízdit téměr kdykoliv. Podobně jako zebřičky pestré mají velmi silný hnízdní pud. Proto je mnohdy nutné snůškám spíš zabránit, aby nedocházelo k vyčerpání ptáků. Tento můj poznatek  ( a nejen můj ) však opět není obecně platný, jako v mnoha jiných případech. Sám jsem ve svém chovu zaznamenal samici a samce, od kterých jsem se nikdy žádného potomstva nedočkal, ačkoliv jsem jim různě měnil partnery. Nelze tedy říci, že se odchovu dočká každý chovatel, nicméně je k tomu u těchto ptáků po splnění všech jejich nároků velmi dobrý předpoklad.

Harmonizace páru, tok amarantů malých – přirozený výběr partnera je dobrý předpokladem k vytvoření chovného páru. U mne však poměrně dobře ( až na výjimky ) hnízdily i páry, které jsem sestavil sám. Zdá se, že tomu napomohlo asi tříměsiční držení samiček z dosahu samců. Samice pak byly ochotnější přijmout mnou vybraného samce. Samotný tok pak probíhá většinou na dně klece. Sameček se při něm projevuje zpěvem, což ale není pravidlem. V zobáčku přitom drží části stavebního materiálu, které ukazuje samici, přitom se drobně uklání. Měl jsem možnost amaranty malé při toku sledovat mnohokrát a tak snad nebudu přehánět, když si dovolím tvrdit, že pokud ani po týdnu námluv samice na samce nijak nereaguje, je lépe ptáky přepárovat. Z počátku jsem takový pár pospolu nechával i delší dobu, ale pozdějším pozorováním jsem zjistil, že skoro ve všech případech bylo odmítnutí trvalého charakteru. Často stačilo samici změnit partnera a nezřídka již po prvním svatebním tanečku byla svolná k páření. Nevím, zda tuto skutečnost pozorovali i další chovatelé, ale skoro jistě ji znají i od jiných druhů astrildů. Podobnou zkušenost jsem nabyl i u amadin Gouldových, popřípadě jiných ptáků.
K hnízdění amarantů malých jsem používal polootevřené budky o rozměrech 12x12x12 cm. Různé publikované údaje uvádějí hnízdění volně v křovinách, dokonce i v hnídzdních košíčcích pro kanáry. Je mi líto, že jsem takový způsob odchovu nikdy neviděl. Bylo by nesporně zajímavé vidět amaranty hnízdící v hnízdních prostředcích určených pro kanáry. Musím se přiznat, že i když jsem se k chovu amarantů vrátil, nemám odvahu tento způsob vyzkoušet. Zřejmě jsem konzervativní stran používání hnízdních prostředků a určitě mne od experimentu odrazují obavy z nezdaru. Vhodným stavebním materiálem jsou jemná stébla trav, kokosové vlákno, zvířecí chlupy atd. V budoucnu chci u amarantů malých a amad zelenomodrých vyzkoušet velbloudí srst, kterou jsem zakoupil u prodejce krmiv pana Podstufky. Po prvních zkušenostech s touto srstí mohu jen konstatovat nezdar u amadin gouldových a pásovníků dlouhoocasých. Sami ji do budek nezačli nosit. Je však velmi vhodná jako prvotní vystýlka budky, kterou do ní chovatel vloží sám a na které si ptáci vystaví své hnízdo. Podestýlka je to velmi měkká a poddajná, vajíčka v ní pevně sedí a neotloukají se ani když chovatel budkou manipuluje. Na výstavbě hnízda se podílí oba rodiče, přičemž samec většinou stavební materiál přináší, samice jej zabudovává. Samotná výstavba probíhá poměrně rychle a je ukončena do 7 – 10 dnů.
Snůška čítá průměrně 3 – 4 vajíčka ( Dathe, Verhallenová ).  Snůšku zahřívají oba rodiče, kteří se v této činnosti střídají. Mláďata se líhnou za 11 – 12 dnů. Za dalších 17 - 18 dnů mladé vylétnou z budky. Někdy se tato doba protáhne i na 21 dnů ( Vít, Příhoda ). Zcela samostatné jsou zhruba za 14 dnů. Ze svých zkušeností však vím, že tato doba je velmi individuální a může být i delší. Zaznamenal jsem mladé, které žadonily o potravu ještě i tři týdny po opuštění hnízda, ovšem pokládám to za výjimku. Přepeřování mladých do podoby dospělých jedinců je u amarantů malých poněkud delší, než je tomu u jiných drobných ptáčků. Může trvat až šest měsíců.

Výživa v období krmení ptáčat  - v době odchovů mladých je nezbytné předkládat krmení živočišného původu. U mne amaranti velmi dobře přijmali domácí vaječnou míchanici, ti v chovu současném si velmi snadno uvykli na průmyslově vyrábenou míchanici CeDe, kterou míchám s vlhčí míchanicí značky All-pet. Zkrmoval jsem i hmyz, nelétavé druhy octomilek, sušený hmyz ( ten však amaranti moc nepřijímali ), mravenčí kukly, rádi ozobávali mšice. Podávat mšice je však v bytovém chovu poněkud problematické a i když mi je kamarád umožnil sbírat i s větvičkami rybízu a angreštu, musel jsem od jejich zkrmování upustit. Nezbytná je správná dotace vitamíny, minerály a probiotiky. Střevním problémům, na které jsou amaranti malí náchylní jsem předcházel přídavkem kapičky propolisu do vody, popřípadě čaje. V současné době postupuji stejně i u dospělých jedinců, které vlastním.
V době přepeřování by mladí ptáci neměli být vystavováni přilišným výkyvům teplot. Mladí ptáci odchovaní ve venkovních voliérách po opuštění budky nesmí být vystaveni dešti, taktéž rosa je může ohrozit na zdraví ( Dathe ).

Krmení

Amarantům malým jsem podával  jako základ krmení směsi pro drobné exoty, které by měly obsahovat především různé druhy pros. V mém někdejším chovu amarantů se zcela vyhýbali prosu červenému, které vyhazovali z krmítek. V současné době podávám kvalitní směs travních semen  firmy Blattner, kterou si velice oblíbili. Zdá se mi, že jí dávají přednost i před senegalským prosem v klasech, které jiné druhy astrildů tak rády konzumují. Dále zkrmuji naklíčené zrní,  různé ovoce, zeleninu, ptačinec žabinec, listy pampelišky, jitrocel, atd..  Využívám i komerčních přípravků pro nezbytnou dotaci  vitamíny, probiotiky, minerály a aminokyselinami. Zde se mi osvědčily výrobky firmy Orlux a Beyers.

Závěrem

Jsem velmi rád, že jsem se k chovu amaranta malého po letech vrátil. Tento malý, velmi pohyblivý ptáček mne osobně nezaujal jen svými barvami, ale také svým nezbedným poletováním po kleci. Je to jakýsi rarášek našich klecí a voliér, u kterého dokážu prosedět celé hodiny, které trávím jeho pozorováním. Je svým chováním tak odlišný od důstojné  a klidné amadiny Gouldové a i když neustále poletuje po kleci, není tak hlučný a to ani svým hlasovým projevem jako např. pásovník dlouhoocasý nebo astrild rudokrký. Pro bytový chov je to ptáček vskutku ideální.